V roce 2017 jsem s přáteli prošel část Appalačské stezky (státy Georgia, Tennesse, North Carolina a Virginia). Appalachian trail (přezdívaný pro svoji neprostupnost a nedostatek světla, též „zelený tunel“) je značená trasa, která je delší než 3200 kilometrů a provede vás čtrnácti státy USA. Jedním koncem sahá na Springer Mountain v Georgii a tím druhým k Mount Katahdin ve státě Maine, hraničícím s Kanadou. Obyvatelé, tohoto „horského pásu“ (spíše v jeho jižní části), jsou pověstní svoji izolovaností od zbytku Spojených států, ale také svým silným poutem kpřírodě, rodině a komunitě, ve které žijí. Bohužel je ale tato oblast také známá svojí vysokou kriminalitou, alkoholismem, chudobou, traumaty a jinými problémy charakteristickými pro tuto oblast Ameriky. Jeden kronikář z 19. století popisuje místní obyvatele jako “vysoká“ hubená, mrtvolně bledá zvířata. Místní kraj ve svých knihách zobrazil zejména Cormac McCarthy (Vnější tma, Dítě boží, Suttree), James Dickey ve své knize Vysvobození (byl natočen i úspěšný stejnojmenný film s Jonem Voightem a Burtem Reynoldsem v hlavní roli) a nově i J.D. Vance v knize Americká elegie (kniha byla také zfilmována). Na své pouti Apalačskými horami jsme se zdržovali z větší části na horském hřebenu a vždy po týdnu jsme jezdili stopem doplňovat zásoby do měst pod horami (Hiawassee, Knoxville, Charlottesville, Waynesboro). Tímto souborem jsem chtěl deníkovou formou zmapovat jak naší cestu po trailu, tak i cesty do měst v údolí.

Když chodíte pěšky, vzdálenosti se naprosto mění. Míle je dlouhá cesta, dvě míle už je hodně, deset mil je obrovská dálka a 50 mil už je na hranici vnímání. Život se stává přehledně jednoduchý, když je tma jdete si lehnout, když je světlo vstanete a vše ostatní je to mezi tím. Nemáte žádné povinnosti, žádné závazky, žádné ambice a jen zy nejméně složité potřeby. Existujete v poklidné fádnosti, vyrovnaně, daleko od zdrojů sporů, vše co potřebujete je ochota k chůzi. Jste pořád na stejném místě, tedy v lese. Lesy jsou jedinou jednotkou. Les je všude okolo vás, nalevo, napravo, vzadu….občas vám připadá, že tenhle potok už jste přešli včera a do stejného kopce lezli před třemi dny. Existujete spíše v jakémsi zenovém kódu, váš mozek je jako balónek na šnůrce, doprovází vás, ale není součástí těla. Na konci dne si ani nepomyslíte, že jste ušli 16 mil. Bill Bryson – Appalačská stezka

In 2017 I and some of my friends walked a part of the Appalachian Trail (the states of Georgia, Tennessee, North Carolina and Virginia). The Appalachian Trail (also nick-named “the green tunnel” for its impermeability and lack of light) is a marked route that is more than 3,200 kilometres long and that takes you through fourteen different US states. On one end it extends to Springer Mountain in Georgia and the other one to Mount Katahdin in the state of Maine, which borders with Canada. The inhabitants of this mountain belt (or more precisely of its southern part) are famous for their isolation from the rest of the United States, but also for their strong ties to nature, family and the community they live in. Unfortunately, this area is also well-known for its high crime rates, alcoholism, poverty, traumas and other problems characteristic of this US area. A 19th-century chronicler describes local inhabitans as “tall, thin, cadaverous-looking animals”. The local region was particularly depicted in the books of Cormac McCarthy (Outer Dark, Child of God, Suttree), James Dickey’s Deliverance (which was turned into a successful film with the same name, starring Jon Voight and Burt Reynolds) and recently by J. D. Vance in the book Hillbilly Elegy (which was also filmed). On our journey through the Appalachian Mountains we stayed mostly on the mountain ridge and every week we hitchhiked to the towns and cities below (Hiawassee, Knoxville, Charlottesville, Waynesboro) to resupply. With this set of photos, I wanted to map both our journey on the trail but also the journey to the towns and cities in the valley in a diary form.

“Distance changes utterly when you take the world on foot. A mile becomes a long way, two miles literally considerable, ten miles whopping, fifty miles at the very limits of conception. (…) Life takes on a neat simplicity, too. (…) When it is dark, you go to bed, and when it is light again you get up, and everything in between is just in between. (…) You have no engagements, commitments, obligations, or duties; no special ambitions and only the smallest, least complicated of wants; you exist in a tranquil tedium, serenely beyond the reach of exasperation, (…) All that is required of you is a willingness to trudge. You are always in the same place: in the woods. (…) The woods is one boundless singularity. (…) At times, you become almost certain that you slabbed this hillside three days ago, crossed this stream yesterday (…) . you exist in a kind of mobile Zen mode, your brain like a balloon tethered with string, accompanying but not actually part of the body below. (…) At the end of the day you don’t think, “Hey, I did sixteen miles today.” From Bill Bryson – A Walk in the Woods: Rediscovering America on the Appalachian Trail